Prosinec 2013

Odinstalace úspěšně dokončena

4. prosince 2013 v 17:21 | Ilorin
"Život je jen chodba nastevřených dveří"


Tak je to zde, poslední článek na tomto blogu, než si ho nadobro odeberu z oblíbených záložek. No, kdo to nečekal. Poslední článek se tu objevil v polovině září a od té doby zavládlo ticho. Možná bych měla vysvětlit proč.
K Sims jsem se dostala, když mi bylo asi 8 díky kamarádce. Zanedlouho po vydání Sims 3 jsem si proto hru pořídila. Celé prázdniny jsem u toho proseděla a po seznámení s blogy o Sims, jsem byla rozhodnutá to také někdy zkusit. Ve třídě jsem poté rozpůjčovala všechny moje hry a jednoho dne jsem prostě založila blog. Nebylo to moc naplánované, jen jako nápad mi to leželo v hlavě pár měsíců (měla už jsem dřív nějaké blogy, takže jsem věděla, že s tím bude dřina), až jsem jednoho dne oslovila kamarádky, které si ode mně Simíky půjčili, zda by prostě a jednoduše nechtěli mít se mnou blog o The Sims 3. A odpověď Stupido a Katrin asi znáte. Ale přestože jsem na blogu nebyla sama, většina věcí určitě přepadla na mě. Později jsem zveřejnila svůj první komix, dess, naučila se s Photoshopem, a později i napsala svojí první povídku. A přišla Sheepy Casser. Tím, že byla denně aktivní, mohla jsem si já konečně od blogu trochu odpočinout a nesedět celý den u počítače. Ale pak, když odešla, už jsem se nedokázala znovu dostat do dříve obvyklého chodu "jeden článek za dva dny". Ani jsem nechtěla. Vyžadovalo to ode mě více času, který jsem chtěla trávit jinak a líp. A tak nastalo poněkud pasivní období. Přes rok jsem měla jednotný rozvrh - v neděli hrát Simíky, abys měla co nahrát na středu a neděli večer. Opravdu, takhle jsem to vydržela celý rok. No, a pak rozvrh začal pokulhávat. Mezera tří dnů se rozšířila na týden, ten na dva, a ten... do teď, kdy jsem oficiálně rozhodnutá kapitolu Sims uzavřít.

Důvod je pro mě jasný - už mě hrát nebaví. Tříve jsem byla opravdu schopná "jen hrát", ale to mi nikdy nešlo. Už jako malá jsem z lega ráda jen tvořila, to skutečné "hraní" už bylo o ničem. A totéž se Simíky. Byvilo mě vytvářet jejich obličeje, navrhovat jim oblečení, stavět jim doby a psát jejich příběh. Jen díky tomu mi Simíci pořád zabírali místo na disku. Ale pak přišly chyby. Sekání hry bylo na denním pořádku, načítací obrazovka si dávala vždy načas a padání hry a následovné ztracení dat s taky zrovna nemilovala. Ale pořád jsem si říkala, že o víkendu k tomu sednu a opravím to, a že hra půjde pěkně jako dřív. Ale nešla. A ani teď, po 3 měsících, kdy jsem neotevřela ani spouštěč, mě to kvůli představy herních problémů, které budou následovat, neláká.

Hrdně tedy ukončuji tuto kapitolu mého života. Jsem ráda, že je už konec, ale jsem také ráda, že tu byla. Naučila mě hodně věcí, které si vždy budu pamatovat. Někajé dobré, nějaké špatné. Ale vždycky se budou hodit.
Je to těžké, tyhle blogy o hře. Vždyď hra je jenom... hra. Něco, u čeho se zabavíme, když máme čas. Něco, u čeho relaxujeme. A pak do toho zapojíte blog, svůj život. Začnete sdílet vaše zážitky ve hře i mimo ní a najednou se z obyčejné hry stane jakýsi dočasný životní styl. Ale pořád je to jen hra. Jen něco, jak zabíjíte volný čas v určitém věku. A ten věk skončí a hra i blog většinou taky. Samozřejmě, jsou výjimky. Ale ty jsou přece vždycky.

Tak, teď když jste se prokousali tou hromadou mých filozofických keců (ti chytří srolovali stránku dolů k tučnému písmu), můžu oficiálně oznámit, že s blogem je konec. Alespoň z mého pohledu. Nevím... Jestli nějaká z bývalých blogerek si na blog za rok, za dva vzpomene, heslo se nezměnilo.
Nebudu Vám sem psát, že se někdy vrátím, nebo se prostě jen ozvu. Protože jak už jsem psala - jsem ráda, že tahle kapitola skončila. Nebudu Vám sem ani psát nějaké moje další stránky , kdybyjste si chtěli "pokecat" či něco. A pokud byste mě vážně chtěli kontaktovat... No není nic snažšího než zadat si do vyhledavače jedno prosté slovo začínající na I.
Ovšem, vyjede vám spoustu výsledků o jedno nejmenovaném měste v Nigérii, ale pokud zapátráte dost hluboku, snad budete mít štěstí.
Ale do té doby
se s Vámi loučí Ilorin