Zpátky do Sedla - 8. kapitola - Nervy můžou rupnout v každém věku...

3. února 2013 v 7:30 | Ilorin |  Zpátky do Sedla
Tak další díl. Na čas se vymlouvat nebudu, přestože jsem ho neměla zase nějak extra. Popravdě? Zapomněla jsem. Já totiž vždy, když má nějaký díl komixu či příběhu úspěch, začnu hned dělat nový díl, asi tak dvě věty a stop. A tak jsem a to zapomněla. Dokončila jsem to před týdnem během asi půl hodiny. Takže...
Snad se bude líbit.


"Bell! Bell, jsi v pořádku?"
"A-asi jo," zamumlala jsem a neohrabaně jsem se posadila, jednou ruku pevně přitisknutou na spánku, kde mi pulzovala bolest. Řekněme jen, že jsem určitě nějak elegantně nevypadala.
"Jsem v pohodě," oznámila jsem po pár hlubokých nádeších.
"Můžeš vstát?" opakovala pořád dokola Ginny, až jsem to tedy zkusila. Kupudivu to šlo.
Rozhlédla jsem se kolem. Můj pád nezačal až tak velké pozdvižení, jaké jsem čekala - Altair poklidně doklusával u ohrady, Aaron pomalu přelézal plot a Frank tam jen pořád stál a znepokojivě si prohlížel mého nového kamaráda grošáka. A byl tam s ním ještě někdo...
Co to sakra... Co ten tady dělá?
Vedle něho stál opřený o plot můj spolubydlící v lavici - extrémě nepřátelský Ian. Zřejmě něco Frankovi domlouval, ale on ho pouze odbyl rukou. Tak jen pokrčil rameny pomalu odcházel.
"Opravdu jsi v pořádku?"
Odtrhla jsem od Iana oči a podívala se na Ginny. "Jasně," odpověděla jsem, ale ani mě to neznělo přesvědčivě.
"V pohodě?" To přiběhla Aaron. Už jsem té jejich péče měla dost.
"Jo," procedila jsem mezi zuby, ale hned jsem si uvědomila, že je to trochu nezdvořilé (a vůbec to nezapadá do mého plánu najít si kamarády).
"Promiň."
Ušklíbl se. "Tak co, můžeš vstát?"
S jeho pomocí jsem se o to pokusila. Ale moc s nedařilo. "Bolí mě kotník," oznámila jsem zničeně.
Frank zřejmě zjistil, že se něco děje a pomalu se ke mně taky blížil. "Co se stalo?" Vykřikl.
"Nemůže došlápnout. Něco s kotníkem," odpověděl křikem Aaron. Hned jsem jim na seznam zranění chtěla doplnit i roztržené bubínky.
Když Frank přišel, kleknul si ke mně a opatrně mi sáhnul na oba kotníky. Zasyčela jsem bolestí. Svrašil obočí a bleskurychle se rozhlédl kolem. Napodobila jsem ho.
Okolo nebyl nikdo, všichni ze dvora už odešli, jen daleko u stáje se ještě loudal můj přítel ze školy.
"Iane! Pojď sem!" Zakřičel Frank. Kluk se pomalu otočil a pak trochu rychlejším tempem pospchal k nám. Mezitím se můj osobní lékař obrátil na Aarona. "Chyť Altaira a odveď ho do boxu. Už toho má dost."
Aaron jen přikývl a odběhl.
Ginny, kterou zřejmě začínal chytat nějaký druh panického záchvatu, se vedle mě trhaně třásla. Jak to Frank zpozoroval, zamumlal: "Běž mu pomoct."
V tu chvíli už doběhl Ian. Na nic se moc neptal, jen se podíval na Franka.
"Odnes jí dovnitř, ven jí třeba do sedlovny a ošetři jí tu nohu. Kdyžtak jí potom zavezu do nemocnice."
Ian kývl a s krajním odporem, který mi dával až nějak moc najevo, mě vzal do náručí. Chytila jsem se ho tedy kolem krku a on svižnou chůzí (s 50 kilo navíc, když už jsme u toho) vyrazil ke stáji.


Pustil mě až na malou lavičku v sedlovně. Co je sedlovna? Místnost naplněná až po okraj sedly a různým vybavením.
Zavětřila jsem pach koní. Ten pravý. Ne ten hnůj. Jen koně.
Když jsem si se zájmem prohlížela místnost, hledal zatím můj ranní kamarád nějaké obvazy či co.
Pak si sedl ke mně a pomalu mi ohmatával kotník. Popravdě to ani nijak extra nebolelo.
"Budeš v pohodě," oznámil po chvilce s úlevou. Nevěděla jsem, jestli se mu ulevilo proto, že nemám nic zlomeného nebo že proto, že se mě už může přestat dotýkat. "Chce to jenom rozchodit."
"Díky," odvětila jsem tím nejhorším způsobem, jaký jsem uměla. To jeho chování mě prostě štvalo a skrývat jsem to nechtěla.
"Bolí tě ještě něco?"
"Já jsem v pohodě," zamumlala jsem co nejnaštvaněji. Nelíbilo se mi, jak mě takhle obskakuje.
"No jak myslíš," ušklíbl se a šel asi uklidit provizorní obvazy.
To mě dopálilo. Moje poslední chvíle byli už tak dost hrozné, ale on spustil rozbušku.
"Co tím jako myslíš?" Vyjela jsem na něj.
"Co?" dělal, že nechápe.
"To, jak se mnou mluvíš!"
"Nemluvím s tebou hůř než ty se mnou," ušklíbl se.
Naštvaně jsem vstala. Na kotník jsem ani nepomyslela.
"Kdo si krucinál myslíš, že jsi?"
Nadzvedl obočí. "A kdo si myslíš, že jsi ty, když sem nakráčíš jako nějaká pronceznička,bulíš jako malá a ani nenecháš mě ti pomoct?"
"O žádnou pomoct jsem nežádala, zvládla bych to sama."
"Ale nezvládla, dávno bys už byla na zemi a volala maminku."
Máma.
Rychle jsem se k němu rozeběhla a dala mu pěstí do ramene. No, z mého pohledu to vypadalo jako slušná rána. Z jeho zřejmě jako štípanec. Trochu se zachvěl, ale jinak nejevil žádné známky toho, že ho moje rána snad bolela.
"Mou mámu nech laskavě na pokoji! Zvládla bych to!"
"Nezvládla."
"Zvládla!"
"Nezvládla."
"ZVLÁDLA!"
Možná bych měla doplnit, že v tomto okamžiku byl můj, do ruda rozpálený obličej plný vzteku, o jeho, na kterém byl chladný nezájem pokořen stejně chladným úšklebkem, vzdálen sotva dvacet centimetrů.
Bavilo ho to.
"Nesměj se!"
"Jsem svobodný člověk, můžu se smát kterékoli krávě, co se mi připlete do cesty."
"Jaks mě to nazval?"
"Ale copak ty neluvíš po našem? Tak to promiň, ale já pipinsky nemluvím."
Už jsem si připravovala ruku, abych mu dala pěknou facku, a kolen k pořádnému kopu do rozkroku (ano, na bývalé škole jsem v sebeobraně vynikala), když někdo vstoupil do místnosti.
"Co se tu děje?"
Byla to Ginny. Trochu sešlejší, vystrašenější, ale pořád Ginny.
"Počkej prosím, musím tu něco dokončit," rozkřikla jsem se na ní. Celá zbledla a zaběhla za roh.
Styděla jsem se za to, co jsem jí udělala. Ale měla jsem tu větší problém.
Otočila jsem se zpátky tváři v tvář mému novému nepříteli. Popravdě jsem zapomněla, kde naše hádka zkončila, tak jsem prostě chtěla začít odznova.
"Ty seš ten největší...," v duchu jsem hledala slovo, které by ho nejvíce urazilo. To ale trvalo trochu déle. On se mezitím pořád šklebil.
Když jsem potřebné slovo našla (věřte, sem vám ho psát nebudu) a chystala jsem se otevřít pusu, předběhl mě.
"Jak se má kotník?"
Zničehonic se mi v něm opět probudila bolest. Ne taková jako předtím, ale stejně. Zakolísala jsem a skoro Ianovi spadla do náruče. Nakonec jsem svůj budoucí pád vyrovnala.
Už jsem se necítila na hádku.
"Ginny!" Do dveří strčila hlavu má bledá přítelkyně.
"Co jsi mi chtěla?" Snažila jsem se o milejší tón, ale ten vztek byl prostě pořád uvnitř.
"Máš přijít do domu za Frankem. Chce s tebou probrat přihlášení do klubu," pípla a oba si nás měřila pohledem. Mě spíše laskavým a Iana vražedným. Zřejmě jí bylo jedna, co jsem udělala já nebo on, ale byla asi na mé straně.
Kývla jsem. "Už jdu."
Samozřejmě jsem si nemohla dopřát to potěšení plivnout na mém odchodu jeho směrem.

 


Komentáře

1 Kay(Darkness) Kay(Darkness) | Web | 3. února 2013 v 19:56 | Reagovat

Bell je dobrá, že mu tak namlátila :D. Ale pěkně by mě naštvalo, že to s ním nic moc neudělalo. I tak myslím, že budou spolu. Musí být :D.
A doufám, že budou díly častěji :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.